Život zeleninového záhonu

Bývalé kopřiviště a v roce 2008 mulčoviště (viz stránka Vývoj pětiarové zahrady u domu) čekal v roce 2009 zásadní přerod. Našel tu svoje místo zeleninový záhon. Místo je to ideální, protože je blízko vchodu do domu, je na očích a využívá i principu sluneční pasti – ze severu a východu ho chrání dům.

Použila jsem design ve tvaru klíčové dírky – cestičky tak zaberou v porovnání s klasickými obdélníkovými záhony méně místa. Na pěšinky jsem použila zbytky mulče – příroda ho za předchozí rok zpracovala téměř dokonale a já málem pěšinky neměla čím zakrýt… Aby nezůstalo jen u netradičního tvaru, zvolila jsem i méně tradiční způsob pěstování – zeleninovou polykulturu. V ní se na jeden záhon seje směs několika zelenin. Rychleji rostoucí skýtají těm pomalejším ochranu před vyschnutím, rostliny si díky různým nárokům a různým tvarům kořenových soustav tolik nekonkurují. Brzy se zapojí do souvislého porostu, který brání nadměrnému výparu vody (a to i bez kypření půdy), a navíc nepouští tolik světla k semenáčům plevelů. V prvních letech se sice bez pletí zpravidla neobejdeme (a neobešla jsem se ani já), ale jak se postupně semenná banka plevelů z půdy vyčerpává a stárne, klíčí jich stále méně a méně. Polykultura je velká zahradnická výzva, které se hodí zejména pro dobrodružné povahy… Klíčové je postupné a pravidelné sklízení zeleniny, aby se vytvořil prostor pro další rostliny, které se v některých místech mohou tísnit. Přiznám se dobrovolně, že pěstovat v polykultuře ředkvičky na semeno, nebyl právě šťastný nápad. Jejich velikost jsem, mírně řečeno, trošku podcenila 🙂 Ne všechny druhy zeleniny se také hodí do všech kombinací.

2010: Polykulturu jsem nevzdala ani po předchozím hodně dobrodružném roce, jen jsem v roce 2010 volila osevní směs ještě pečlivěji. Vzala jsem si také víc k srdci nutnost opravdu pravidelné sklizně, takže se nám na talíři čerstvá zelenina z vlastní produkce objevila znatelně častěji. Objevem roku pro mne bylo také pěstování řeřichy seté na záhonu. Znáte ji možná z vaty, kde v zimních měsících za oknem dokáže vytvořit zakrátko hustý zelený kožich. Toto okenní hospodářství mi však kvůli jeho typické vůni nikdy k srdci nepřirostlo, proto jsem teď byla moc ráda, že o jemně pikantní chuť řeřichy nemusím přijít nadobro. Do osevních směsí byla výborná, protože klíčí hodně rychle, a tím kryje půdu pro pomaleji startující semínka.

2011: Ani v zimě to nemusí být za čerstvou zeleninou daleko. Kadeřávek, růžičková kapusta, kadeřavá petrželka, tymián, mangold i kedlubny přežívají zimní mrazy vcelku dobře, zvlášť když mohou být přes ty nejkrutější zimy schovány pod vrstvou sněhu, případně mulče. I topinambury jsou vítaným zpestřením zimního jídelníčku. Při nízkých teplotách je dobré mít zem kolem nich přikrytou tlustší vrstvou mulče, aby země nepromrzla a hlízy se lépe dolovaly ven.

Přišla doba otestovat další přístup k pěstování zeleniny. Smíšenou záhony. Už to není divoká polykultura, ale ani nudná monokultura :-). Řádky různých plodin se střídají, vysazují (sejí) se vedle sebe druhy, které se podporují. Slabina nezamulčovaných cestiček je vidět na první pohled – zarůstání trávou a eldorádo pro slimáky.

2014: Tráva na cestičkách dostala s konečnou platností stopku. Nahradil ji písek (a mulč) a záhony jsem vyvýšila vůči cestičkám starými dřevy. Písek přebyl při opravě pískoviště, kolíků na upevnění dřev bylo dost díky každoročnímu ořezu vrby. V levé části první fotky je vidět i vrchní vrstva některých cestiček – větvičky a jehličky opadané z tújí. Na fotkách z následujícího roku je porovnání stavu cestiček nezamulčovaných a zamulčovaných. Na mulči z tújí vyklíčily jen semenáčky polníčku a brutnáku, na písku se dařilo trávám.

Na první fotografii je vidět i rostliny, které osud záhonů výrazně předurčí na následujících mnoho let: semenáč ořešáku a dva semenáče broskvoní (stromy jsou zkrátka moje láska :-)).

Odpočinek v zimě

Jak si záhony nejlépe odpočinou? Moje jednoduché tipy shrnuje článek Odpočinek záhonů v zimě

Stadium klimaxu

Kombinace vlivů na naší zeleninové zahradě dospěla do stavu, který už je několik let dobře zabydlený a pro nás optimální. Postupně rostoucí zasazené stromy (ořešák, semenáčové broskvoně) ovlivňují možnosti záhonů nejvíc – stínem, svými požadavky na vodu i živiny. Pěstuji zde tedy zejména topinambury a naťovou zeleninu (polníček, řeřichu, rokety, asijské zelené lupení, medvědí česnek, merlík všedobr, kozí bradu fialovou, brutnáky, libeček, naťovou cibuli i česnek pěstovaný primárně kvůli nati v předjaří a čerstvým stroužkům kdykoliv jsou potřeba). Doplňuji je o kvetoucí aspekty bylinek (dobromysl, mateřídouška, pažitka, levandule, yzop, šalvěj, divizny, řepík) i o sice nejedlé, ale krásné a nenáročné trvalky (narcisy, vytrvalé máky východní, kosatce, pivoňky, oman, hledíky, podzimní astry apod.). Zkrátka snažím se, aby tu stále něco kvetlo a díky tomu bzučelo a žilo :-). A to nejlepší na tom je, že vyjma topinamburů, které každý rok sklidím a zasadím znovu v patřičných rozestupech, je to v podstatě samoúdržbové. Občas něco málo dosadím či doseju, případně protrhnu rostlinky rozrazilů, ale bez velké dřiny a potu. 

S rajčaty a okurkami salátovkami jsem emigrovala do velkých nádob na terasu – jsou tu optimálně osluněné, chráněné před dešti (a tudíž plísní na listech) i slimáky. Navíc je to od kuchyňského stolu opravdu jen pár kroků. Dýně Hokkaido si užívají svoje pravidelně hnojené vertikální záhony.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *