Denivky – Přírodní zahrady a rodové statky

Odborné jméno: Hemerocallis
Anglicky: Daylilies

Jedlé části

Poupata a květy (syrové nebo tepelně upravené). Jsou příjemně sladké, šťavnaté, příjemně aromatické a křupavé. Některé odrůdy mají chuťový ocásek, jiné ne. Je třeba zkoušet. Obecným vodítkem je, že nejlepší bývají hnědé či červené květy.
Mladé listy a mladé výhonky (vařené). Jsou příjemně sladké. Starší jsou tvrdé.
Kořenové hlízy (syrové nebo tepelně upravené) – vaří se jen chvíli, jsou křupavé a mají jedinečnou chuť. Mladé bílé hlízky stačí jen omýt a syrové chutnají po oříšcích.

Konzumace velkého množství syrových listů může vést k halucinacím.
Některým lidem (cca 5% populace?) není po denivkách dobře od žaludku. Zkoušejte pomalu a postupně.

Pocházejí z východní Asie.
U nás není původní žádná z denivek. Ale už v 16. století v Evropě zdomácněla denivka plavá (Hemerocallis fulva) a brzy nechyběla v žádné selské zahrádce. Šlo zpravidla o žlutě a oranžově kvetoucí kultivary.

Květem jsou podobné liliím, ale listy připomínají spíše trávu.
Výška rostlin je 30-150 cm.
„Krásky jednoho dne“ – každý květ vydrží kvést jen jediný den. Květů je však mnoho, takže se z kvetoucích denivek můžeme kochat déle než měsíc (cca od konce června). Nové odrůdy dokonce mohou mít více než 300 květů za sezonu a na stonku se může objevit klidně i desítky poupat.
Dnes je vyšlechtěno přehršel kultivarů – s různými barvami i tvary květů. Kromě čistě modré mají květy téměř všechny základní barevné odstíny.
Rané odrůdy na podzim někdy kvetou ještě podruhé.

Denivky jsou vděčné trvalky. Jsou velmi odolné a nevyžadují mnoho péče.
Když se dobře ujmou, snesou i sucho. Více vody potřebují hlavně v období před květem. Obecně ale preferují spíše vlhčí a úrodné půdy. Nové kultivary mohou být vybíravější.
Nejlepší je pro ně místo na slunci. Porostou i v polostínu, ale méně pokvetou.
Na jednom stanovišti vydrží asi 4 roky, pak je vhodné je rozsadit. Jak se totiž trs denivek postupně rozrůstá, po několika letech jsou v centrální části kořeny hustě propletené a půda vyčerpaná. Mladé sazenice můžeme ve sponu 30×30 cm vrátit na původní místo, které dostatečně obohatíme o kompost. Denivka plavá, která nás v provází už po staletí ale vydrží na jednom místě opravdu dlouho (i bez přesazování). Jen potom třeba o něco méně kvete. Přesvědčit se o tom můžeme v krajině, kde jen ty nejodolnější rostliny (denivky, podzimní astry, křen, …) dávají tušit, že tam kdysi stával dům…
Na zimu zatahují listy, mrazy je neohrožují.

Denivky se dobře množí dělením trsů (ideálně na přelomu léta a podzimu nebo v časném jaru). Z jednoho trsu lze získat velký počet mladých rostlin.

Dekorativní květy udělají parádu na obložených talířích. Dají se i plnit různými náplněmi – ze sýrů, pomazánek a salátových směsí.
Květy se jedí i vařené či dušené.
Za delikatesu se považují nerozvinutá poupata denivek, která se jen povaří v páře a na talíři přelijí rozpuštěným máslem. Nebo je lze obalit v těstíčku a zprudka osmažit v oleji.
Odkvetlé (nebo i kvetoucí) květy lze otrhat a usušit (bez zeleného lůžka). Semletím na prášek vznikne koření specifické chuti, bez něhož se v Orientu neobejde žádná vegetariánská polévka. Sušené denivky trochu připomínají houby. Lze je přidávat ve velkém množství do vaječných omelet, kotlíkových polévek, zeleninových směsí, zapékané zeleniny, do rizota, … Je to dobrá náhražka tuhého sýra v jídlech. Je i možné je nakládat do kvalitního oleje s kořením.
Hlízy jsou chuťově vynikající. Mladé bílé syrové, nebo lehce osmahlé na másle s trochu soli a pepře.

Cibulka (celá i s natí) se lehce osmahne na kvalitním oleji, přidá se trochu soli a denivkové květy (dost). Směs se chvíli nechá podusit pod pokličkou. Pak se přidá sójová omáčka Tamari a minutku před vypnutím kvalitní bílé víno. Podávat se dají s kváskovým chlebem.

Denivky jsou ideální, nenáročné, zdravé a bohatě kvetoucí trvalky. Jejich květy chutnají i vypadají skvěle.

Na mladých rostlinách si ale někdy rádi pochutnají slimáci, takže dokud nezesílí, není od věci je chránit v květináčích.