Přírodní zahrady a rodové statky

Zahrada o rozloze asi 550 m² v zástavbě rodinných domů

Jedná se o pozemek, který patří k našemu domu. Hospodařit jsem na něm začala na jaře roku 2008 poté, co byl deset let opuštěný. Času na zahradničení příliš nezbývalo, proto jsem hledala co nejméně pracné postupy. Nejlépe však takové, kdy bude příroda tvořit sama, v souladu s našimi plány.

podzim 2007

Zahrada, která byla před několika desetiletími v rukách profesionálního zahradníka, si ještě zachovala několik deviz – za ty považuji hlavně vzrostlé ovocné stromy, byť některé již na konci své životnosti (zimní jabloň, letní jabloň s několika naroubovanými odrůdami, letní hrušeň, třešeň chrupka).

Před přibližně patnácti lety prošla zahrada výraznými změnami – byly dosazeny túje a jalovce, trošku nekoncepčně vrba a mirabelka. Celkový ráz pravděpodobně směřoval k tújovo-trávníko-trpaslíkovému pojetí zahradničení.

Následujících deset let, kdy byl vývoj zahrady plně v kompetenci přírody, přineslo však několik změn. Nejviditelnější byly desetimetrové nálety osiky, javorů a břízy – mimo jiné i v zámkové dlažbě :-), pýr, třtina křovištní, kopřivy a svlačec v podrostu a cesta zarostlá šípkovými růžemi jako v pohádce o Růžence.

2008

První jarní den nás uvítal tisíci probuzenými páskovkami. Na trávníku jich bylo tak husto, že pomalu nebylo kam šlápnout. Dle předpokladů ale poté, co jsme pozemek postupně zabydleli my, páskovky samy postupně snížily svůj počet až na množství, se kterým se dá v pohodě soužít a se kterým se klidně rozdělím o trochu salátu.

Proti metrovým kopřivám byla povolána zbraň silného kalibru – mulč složený z vrstvy kartonů s navršenou 20 cm vrstvou slámy a rok klidu. Proti kopřivám se tato strategie ukázala jako správná, na jaře 2009 po nich zůstala jen kyprá zem a několik suchých, palec tlustých, stonků s kořeny. Mulč byl však úžasné eldorádo pro svlačec, který si toto území rychle uzurpoval. Vzhledem k množství slimáků se neosvědčilo ani zasazení předpěstovaných rostlin dýní Hokkaido do mulče. Více o vývoji záhonů v článku Záhonová evoluce.

Pýr a třtinu jsem se rozhodla zdecimovat postupným pravidelným kosením a v případě třtiny, která je v ČR invazivní, také pečlivým odstraněním květenství. Strategie se ukázala jako správná, dnes je bývalá monokultura pýru obohacena o další druhy trav a dvouděložné rostliny. K ukázkovému květnatému trávníku však máme před sebou ještě pár let kosení… 🙂 Jestli to třtina vzdala, se dočtete v článku Jak se rodí květnatý trávník.

Z přebytečného organického materiálu jsem založila vyvýšený záhon. Vešlo se do něj listí, suchá tráva, větve, i zetlelé dřevo. Postupným rozkladem této organické hmoty dostávají rostliny další živiny a záhon postupně slehává. Je však dlužno podotknout, že díky vyvýšenosti také snadněji vysychá, je zde tedy třeba pěstovat rostliny nenáročné na vláhu nebo se smířit s častějším zaléváním. Na snímku je vyvýšený záhon se semenáči ředkviček a sadbou kedluben

Nálety v zámkové dlažbě a přilehlém záhonu musely pryč, stejně jako velká část porostu šípkových růží. Vrba prošla úpravou z původního rozlehlého pomlázkového osmikmenu na kmen jediný seřízlý asi ve čtyřech metrech. Tak máme šanci na dobré vztahy se sousedy, každoroční zásobu vrbového proutí a letní stín pro houpačku. Existují sice i plodnější stromy, ale zatím s námi vrba jde časem dál. Osika se osvědčila jako hnízdiště pro sýkorky, do podzimu tu vyvedly několik mladých.

2009

Vyřádila jsem se na novém vyvýšeném záhonu. Tentokrát byl použit jako kompost, na kterém mělo dozrát vše, co bylo založeno v předchozím roce na hromadě pod jalovci. Á propos – jalovce pod hrušní, to byla nevděčná kombinace. Hrušeň odkvetla v roce 2008 ukázkově, ale krátce po odkvětu shodila většinu nasazených plodů, na listech se vyvinuly nesčetné rezavé fleky a hrušku jsme nesklidili ani jednu. Klasické příznaky rzi hrušňové, u níž je jalovec důležitým mezihostitelem. V loterii hrušeň bez hrušek vs. chemicky ošetřovaná hrušeň vs. dřevo jalovců přetvořené na něco pěkného vyhrála poslední možnost… Odměnou nám byla v roce 2009 velká úroda výborných hrušek.

Na místě jalovců tedy vznikl další vyvýšený záhon (na jeho konstrukci jsme s úspěchem použili trvanlivé a smolnaté dřevo tújí) a prostor pro zahradní houpačku, která je oblíbeným útočištěm nás i našich návštěv. Půdu pod houpačkou, která byla dříve kryta jalovci a byla tedy bez porostu, jsme zakryli dřevěnou štěpkou. V dostatečné vrstvě jí tráva neproroste, celý rok je bezúdržbová, jen je třeba vrstvu kvůli postupnému rozkladu každý rok na jaře mírně doplnit. Ještě malá poznámka k objektu v levém horním rohu fotografie – není to zapomenuté lojové krmítko pro sýkory od zimy. Květináč je nacpán slámou a zavěšen tak, aby se mohl stát útočištěm pro škvory. Fungují totiž jako vynikající zdravotní policie proti mšicím. Na černém bezu, na kterém visí, jich bývá požehnaně.

Jaro v rozpuku

2010

Bývalé kopřiviště a v roce 2008 mulčoviště čekal v roce 2009 zásadní přerod. Našel tu svoje místo zeleninový záhon. 

Pastinák přezimoval na záhonu výborně a než se na jaře stačil rozkoukat, sklízela jsem. Je to klasická dvouletka, která druhým rokem nasměřuje všechny svoje síly (a zásoby nahromaděné v prvním roce) do kvetení a plození. Proto je třeba sklízet brzy, nejpozději když začne vyhánět nové listy. Pastinák je ze Středomoří a údajně je bohatší na vitamíny a minerály, než mrkev. Neoddiskutovatelným faktem ale je, že je to rostlina poměrně nenáročná.

S tím, jak to na permakulturní zahradě kvete a voní, je tu docela živo. Následující snímky zachycují některé stálé obyvatele či příležitostné návštěvníky.

Ani v zimě to nemusí být za čerstvou zeleninou daleko. Kadeřávek, růžičková kapusta, kadeřavá petrželka, tymián, mangold i kedlubny přežívají zimní mrazy vcelku dobře, zvlášť když mohou být přes ty nejkrutější zimy schovány pod vrstvou sněhu, případně mulče. I topinambury jsou vítaným zpestřením zimního jídelníčku. Při nízkých teplotách je dobré mít zem kolem nich přikrytou tlustší vrstvou mulče, aby se hlízy lépe dolovaly ven.

2011

První letošní sklizeň už je za námi. Odnesly to mladé lístky pampelišek v trávníku, čerstvě vyrašené výhony kopřiv, pažitka, přezimovavší topinambury, tuříny a pastináky a jemné drobné lístky kadeřávku, které vyrostly ze stonku v místě dříve sklizených velkých listů.(18.3.2011)

Také květy už se začínají probouzet. Jedním z prvních stromů, který je na jaře prostírá hmyzí hostinu, je dřín. Lidem nabídne alespoň něco pro potěchu oka a těm, kdo k němu zavítají na podzim, pak lahodné červené plody plné důležitých vitamínů.(21.3.2011)

Úroda topinamburů byla báječná. Více v článku Topinambury.

2013

Život na zahradě začíná tepat. Slepýši ani ještěrky si k nám sice ještě cestu nenašli, ale pravidelných obyvatelů je tu mnoho. Některým podstrojujeme (je u nás sýkorník, rehkovník, domek pro včelky samotářky, škvorovník, ježkovník), ale někteří se na zahradu nastěhovali sami. K těm pravidelným domácím obyvatelů patří kosí rodinka. Dělíme se s nimi o žížaly – my svůj díl necháváme v záhonech 🙂 i nejrůznější ovoce. Na snímku si kos právě pochutnává na hrušce. Při česání jablek vždycky v koruně nechávám pár plodů právě pro ně. V zimě za sněhu jim pod stromy házím sklizená jablíčka, aby si díky nim zpestřili svůj jídelníček. Odměnou jsou nám nádherné ptačí koncerty nad ránem. Děkujeme vám, kosáci!

2015

Poté, co záhony před rokem dostaly nový vzhled (došlo k jejich vyvýšení vůči cestičkám pomocí dřevěných prken), přišel čas ověřit funkci použitého mulče. Cestičky byly před rokem všude zapískovány (v rámci výměny písku v pískovišti) a na některých místech byl písek překryt ještě vrstvou stařiny z tújí. Využila jsem toho, že pod tújemi toho zpravidla moc neroste a vzhledem k množství zděděných tújí po předchozích majitelích máme spadaných větviček (jehličí) z tújí dost a dost. Jako materiál na cestičky se to osvědčilo skvěle. Většina plevelů to vzdala (sem tam jsou v cestičkách semenáčky brutnáku a polníčku), bosou nohou se po tomto materiálu chodí vcelku dobře a slimáci si ho příliš neoblíbili. 

Oblíbenou zeleninou jsou u nás dýně Hokkaido. Nejsou ale oblíbené jen u nás, ale i u našich slimáků. Časem jsem vypracovala různé strategie, jak u nás dýně ideálně pěstovat.

2017

Už několik let úspěšně pěstuji kozí bradu fialovou. Využívat se z ní dají kořeny, ale i nať a vynikající květy. Více v samostatném článku o kozí bradě.