Co se týče druhů u nás přirozeně rostoucích, je jich větší množství, ale některé z nich jsou tak vzácné, že v praxi není třeba se jimi zaobírat.
Nejčastější jsou bříza bělokorá a bříza pýřitá. Jak je od sebe poznat?
bříza bradavičnatá = bělokorá (Betula pendula)
- větvičky má dlouhé, tenké, na starších stromech závojovitě převislé
- letorosty jsou pryskyřičnatě bradavčité – odtud je ostatně odvozeno i její jméno
- miluje spíše suchá, písčitá a kyselá místa
bříza pýřitá (Betula pubescens)
- větévky i na vzrostlých stromech nevisí dolů, ale směřují metlovitě nahoru
- větvičky jsou slabě pýřité (ochmýřené)
- stará kůra se nedělí do destiček
- roste spíše ve vlhčích (jílovitých) půdách
A nedá mi to, abych do třetice nezmínila ještě břízu zakrslou (Betula nana). U nás je sice k vidění jen velmi vzácně na Šumavě, v Krušných, Jizerských a Orlických horách, ale kdo jste byl v severských zemích, mohl jste ji tam potkávat poměrně často. Vzhledem k tomu, že je keřovitá, jsou krásné pohledy na kloboučky hub vysoce převyšujících takový severský březový les 🙂
Co z břízy je nám k užitku?
Březové listy jsou léčivé. Často se používají ve formě čaje. Známé je využití na oplachování vlasů, kdy brání nadměrné tvorbě lupů.
Metličky z březových větévek s listy se tradičně hojně využívají ve finských saunách – krom prokrvení pokožky přijdou vhod i léčivé látky z listů. Ze suchých větví se naopak tradičně vázala trvanlivá košťata.
Kůra se mlela v severských zemích na mouku (a to prý tak moc, že Carl Linné dokonce vyjádřil obavy nad budoucností tamějších lesů).
Z březové kůry se dělaly boty, nádoby i oblečení – nejen Cipísek, ale i severoameričtí Indiáni a Sibiřané v ní chodili oblečení a obutí…
Znalosti o tom, že březová kůra odpuzuje vodu a hoří i za vlhka jsou klíčové pro všechny zálesáky. Březové dřevo je ale oblíbené i do krbů, protože hoří klidným plamenem a díky obsaženým silicím voní.
Dřevo břízy je světloučké. Severské národy ho využívají v nábytkářství – schválně, kdo máte také doma březové schůdky z IKEI? 🙂
Pionýr
Nejúžasnější vlastností břízy je její schopnost osídlit naprosto nehostinná místa. Už jste viděli mladou břízu, jak vykukuje z okapu? Nebo jinou, vyrůstající na zbytcích starých stěn dávno zřícených hradů? Dokonce i na haldách hlušiny se dokáže uchytit a připravit tak půdu pro další druhy rostlin. Roste na silně osluněných místech, kde jiné stromy jen živoří. A když trošku povyroste, dokáže vytvořit ochranné mikroklima – mladá březina ochrání semenáče dalších stromů před extrémními teplotami i vysušením.
Tipnete si, které z “vychytávek břízy” přispívají k tomu, že je vůči slunci tak odolná? (Odpověď hledejte na spodní části stránky.)
Bříza se nestará jen o blaho dalších rostlin, ale krmí i spoustu živočichů. Je živnou rostlinou mnoha druhů hmyzu, v březových porostech díky tomu žije i množství ptáků.
V zahradě
Vzhledem k tomu, že bříza je poměrně dost velký strom, (dorůstá do výšky 15-20 m), využijete ji asi spíš jen ve velkých, nebo v čistě okrasných zahradách. Pokud by byla v sousedství ovocných stromů, byla by pro ně velmi silným konkurentem o slunce, vodu i živiny.
Možná se ptáte, jestli se dá nějak využít její potenciál radostného osidlování nových půd a vytváření příznivého mikroklimatu pro vybíravější dřeviny. Inu – pokud máte plochu po vykáceném lesu, je to vynikající nápad. Pokud disponujete jen menší plochou – řekněme. hektar až dva pole 🙂 existují pro vytváření místního mikroklimatu i jiné, leckdy vhodnější druhy (o nich ale třeba až jindy). I bříza však má v důmyslném, sukcesním designu přírodních zahrad a rodových statků své místo.
Na závěr ještě nabízím možnost nahlédnout do nitra stromu…
Slíbila jsem odpověď na otázku, jaká vlastnost břízy jí napomáhá zvládat nehostinné, často velmi slunečné, podmínky. Je to její bílá kůra, která je schopna část slunečního záření odrážet.